Práce existuje od té doby, co existuje člověk. Byla již před pádem. „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil" (Gen 2,15).

Práce, i když k nám neodlučitelně patří, je spojena s potížemi. A to nejen v souvislosti s brutálním vykořisťováním tělesných a lidských zdrojů, rozšířeným v mnoha zemích, ale i se zdánlivě mnohem humánnějším „světem práce" bohatých společností. Profesionální práce je ohrožena úsporami, propouštěním, přesuny; pohlcuje člověka natolik, že mu nezbývá volný prostor pro rodinu a osobní rozvoj - práce znamená pro mnohé stres a přetížení.

Smysl - odpověď na otázku „Proč to všechno?" - se nám vytratil. V praxi se často prosazuje pragmatismus, který prostřednictvím teorií managementu pronikl i do všedního dne: To, co legitimizuje práci, je úspěch. Z nedostatku objektivity však za úspěch považujeme to, co za něj považují ostatní: peníze, kariéru. Profesionální práce proto pro nemálo lidí představuje trvalé napětí: buď se jim jejím prostřednictvím podaří získat moc, nebo se sami stanou předmětem manipulace. Na pracovišti proto nezřídka panuje strach, nebo vládne „workholismus": zbožštění vlastního zaměstnání s fatálními následky v osobním a rodinném životě. je nám tedy třeba „humánní ekologie práce". Křesťanství mělo v této oblasti vždy velké učitele.

Jedním z nich je blahoslavený Josemaría Escrivá - narozený před sto lety, 9. ledna 1902 -, jenž v roce 1928 založil Opus Dei. Na rozdíl od církevně-politických klišé, na které lze někdy narazit, ho lze označit za jednoho z nejvlivnějších moderních mistrů spirituality práce. Objevil znovu, novým způsobem, že každý člověk může na svém místě a ve svém tak „tuctovém" zaměstnání spolupracovat na stvořitelském a vykupitelském díle, což mnozí dlouhou dobu považovali za výsadu kléru. Viděl také jasně, že práce není Božím trestem.

Escrivá nám prostřednictvím svých textů pomáhá znovu nabýt „jednotu života", jejíž ztráta je často příčinou popsané nevole. „Hodina studia je pro moderního apoštola hodinou modlitby," čteme v jeho hlavním díle Cesta (č. 335). Ale práce člověka nesmí pohltit. Dnes jde o to práci zlidštit. To se ovšem podaří jen tehdy, když se v ní počítá s Bohem a konečnými cíli člověka.

Pokud by smysl práce spočíval v „úspěchu", v pouhé seberealizaci, pak by ve své podstatě postrádala smysl. Proto Escrivá po celý svůj život přikládal význam právě profesím založeným na službě (ošetřovatelství, domácí a sociální práci atd.). Nebo jak to jednou formuloval německý" publicista Hans Thomas: „Křesťan pracuje nejprve proto, aby sloužil. Pak také proto, aby vydělával. To druhé vytváří ekonomickou hodnotu, to první lidskou důstojnost práce." Humanizace práce je tedy následek, a nikoli předpoklad jejího posvěcení. Ale může být dnes ještě člověk svatý? Přestože každý přesvědčený křesťan by měl dát na tuto otázku kladnou odpověď, Escrivá možná více než jiní provokuje odvážnou konkretizací: dokonce uprostřed ulice, v monotónnosti všedního dne a právě v pracovním prostředí může každý vždy a všude tento cíl sledovat. Mnohé ještě zbývá objevit a uskutečnit. Nebo slovy Escrivy: „Neměj maloměšťácké názory - rozšiřuj své srdce, až se stane všeobecným, katolickým! Nepoletuj jako slepice, když se můžeš vznést do výše jako orel" (Cesta, č. 7).

Christoph kardinál Schönborn
Die Presse
Vídeň
9.1. 2002