Člověk je stvořený pro lásku

Lidé se od sebe liší. Někdo žije pro hudbu, jiný zná jen svět techniky, jiný se zajímá o tajemství přírody. Ale není snad na světě člověk, který by netoužil po lásce. Mýty, pohádky, legendy, filmy, zkušenost všech dob i národů svědčí o tom, že všichni lidé touží po lásce. Potřebují ji a nic jiného jim nemůže přinést štěstí.

Také bible mluví o lásce, a to již ve zprávě o stvoření. Bůh stvořil člověka a usadil ho v rajské zahradě. Člověk však nebyl šťastný, i když přesně nevěděl, co mu chybí. Bůh znal potřeby svého tvora, a řekl: Není dobře, aby byl člověk sám. Chci mu udělat pomoc jemu rovnou," Uvedl na člověka hluboký spánek, vzal jedno z jeho žeber, z žebra utvořil ženu a přivedl ji k člověku.

Jistě není třeba podrobněji vysvětlovat, že zpráva Geneze není učebnicí biologie. Ponechejme nyní stranou i úvahy o starším prameni jahvistickém a o mladším podání vycházejícím z kněžského kodexu a zamysleme se nad nadčasovým smyslem zprávy o stvoření muže a ženy.

Nejdůležitějším závěrem zprávy o stvoření ženy by snad pro naši úvahu mělo být sdělení, že přes nepřehlédnutelné rozdíly jsou muž a žena jakoby „vyřezáni ze stejného dřeva." Hebrejský' text tuto stejnost v rozdílnosti vyjadřuje slovní hříčkou, která se v překladech vyjadřuje obtížně. V hebrejštině se totiž muž řekne iš a žena išach. Autoři ekumenického překladu bible použili ve zprávě o stvoření termíny muž a mužena. Žena je tedy stejná a přece jiná. Podobnost muže a ženy byla zřejmě důvodem, pro který člověk tak radostně zvolal: „Konečně kost z mých kostí a maso z mého masa!" (Gen 2,23). Člověk našel to, po čem toužil, je šťastný a dělá to, co je v jeho situaci jedině správné: Proto opustí Člověk otce i matku, připojí se ke své manželce a budou jedno tělo. Oba, Adam i Eva, byli nazí a nestyděli se před sebou (srov. Gen 2,24). Tak tedy hovoří bible na samém počátku o lásce mezi mužem a ženou. Ta je tedy vynálezem Božím, a ne nějakého zlého ducha, ani produktem slepé náhody.

Když Bůh člověka stvořil, stvořil jej ke svému obrazu. Bůh sám žije v plnosti tří osob. Proto ani člověk nemůže žít sám. Jeho místo je ve společenství, v životě s druhými. Je-li člověk Božím obrazem, pak je jím jako muž a žena. Společenství v manželství může být chápáno jen jako společenstva plodné lásky. Bůh sice není muž ani žena, ale muž i žena znázorňují mužsko-otcovským a žensko-mateřským způsobem tajemství božské lásky.

Protože je člověk Božím obrazem, je stvořený pro lásku. Tato pravda nám byla v plnosti zjevena v Novém zákoně společně s tajemstvím vnitřního života Trojice: „Bůh je láska" (1 Jan 4,8). Když Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, vložil do něj i schopnost a zodpovědnost ke společenství a k lásce. Láska je tedy základním a vrozeným povoláním každé lidské bytosti.
 
K lásce je povolán celý člověk, s tělem i duší. Sexualita tedy poznamenává muže a ženu nejen po stránce tělesné, nýbrž i psychické a duchovní. Ovlivňuje každý jejich projev. Odlišnost mezi mužem a ženou vede k tomu, že se obě pohlaví doplňují - v souladu s Božím plánem.

Lidská láska je účastí na Boží lásce, tedy na lásce Svatého Boha. Proto je povolání k lásce vlastně povoláním ke svatosti. Jak se Otec dává Synu a Syn Otci v Duchu svatém, tak jsme i my již svým stvořením, a zvláště pak svátostí křtu, pozváni do tohoto „dávám se" Bohu i bližním. To je základní povolání a společný kořen všech povolání v církvi. Matka Tereza říká: „Úplné odevzdání Bohu se má projevit v maličkostech i ve velkých věcech. Neznamená to nic jiného než prosté slovo: Ano, přijímám všechno, co dáváš, a dávám vše, co si bereš. Být svatý neznamená dělat neobyčejné věci nebo chápat velké věci, ale znamená to docela prosté přijímání. Protože jsem dala sebe sama Bohu, protože mu náležím skrze úplné odevzdání, může mne postavit sem, může mne postavit tam. Může mne používat nebo také ne. Nezáleží na tom, protože mu patřím tak úplně, že se mnou může dělat, co chce." Takový postoj ovšem vyžaduje vnitřní odpoutanost a připravenost. Když se dříve hovořilo o duchovním povolání, myslelo se tím na povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu. Dnes si však zřetelně uvědomujeme také důstojnost povolání k manželství a k rodičovství. Skutečnost, že existuje povolání k manželství ovšem zavazuje a přináší také nemalé požadavky:

• žít i toto povolání v radikálnosti evangelia;
• chápat manželské a rodičovské povolání ve vztahu k celku církve a v kontextu svého začlenění do tajemného těla Kristova;
• přijímat učení církve i v otázkách intimního manželského života;
  
• uvědomovat si, že ani povolání k manželství není automatické.

Ze skutečnosti, že povolání k manželství je svobodným aktem také ze strany Boží, vyplývá, že na manželství nikdo nemá „nárok". Je-li manželství povoláním, je třeba pro ně vytvořit specifickou spiritualitu laiků.
 
Povolání k manželské lásce

Osobním sebedarováním přispívají manželé ke vzájemnému osobnímu zdokonalování a spolupracují s Bohem na plození a výchově dětí. Pro pokřtěné však nabývá manželství důstojnosti svátostného znamení milosti, neboť představují spojení Krista a Církve. Encyklika Humanae vitae charakterizuje manželskou lásku čtyřmi vlastnostmi: je to líska plně lidská (tedy tělesná i duchovní), bezvýhradná, věrná a plodná. V křesťanském svátostném manželství se i sexualita zařazuje do cesty ke svatosti. Dar svátosti je pro křesťanské manžele zároveň povoláním a přikázáním, aby si zůstali věrní v každé zkoušce a obtíži, ve velkorysé poslušnosti ke svaté vůli Pána: „ Co spojil Bůh, člověk nerozlučuj. "

Krásně o těchto otázkách hovoří Jan Zahradníček ve své básni Svatební zvony:
Ta „ano" z tmy dvou propastí jak poklad vyvážená, slib nejhlubší -jenž ženě muž a muži dává žena, navzájem ozáří vám noci vaše, světlem jsouce vás dvou. Však kdosi třetí s vámi, svědek váš a soudce, jenž nerozdělí již,

Jenž pobřeží a vlnu při příboji, jenž mrak a pole prahnoucí navždy smlouvou spojí. Ať za oponou dnů cokoli přichystáno, Pít nemožno už z jiných úst, než z těch, co řekla „ ano". Žena, ve snu stvořená, ze žebra Adamova Nazpátek vrací se a jedno s ním je znova. Jak úsvit s jitřenkou, jak ticho doubrav s laní, jak žízeň s nápojem, se srdcem krve vláni A za ruce se držíce, jež váže štola, už sami sobě patříte a druhým zpola. Povolání k lásce je i povoláním ke svatosti. Jak nám připomněli Otcové II. vatikánského koncilu, svatost se uskutečňuje různými podobami: „ V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušní Otcova hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě. Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou" (Lumen gentium, či. 41). Bezprostředně k manželům se přitom vztahuje výzva podstatně konkrétnější: „Křesťanští manželé a rodiče se mají na své vlastní cestě věrnou láskou navzájem podporovat v milosti a dětem, které s láskou přijmou od Boha, vštěpovat křesťanskou nauku a evangelijní ctnosti" (tamtéž). Každý tedy má vycházet z vlastních darů a plnit své vlastní úkoly. Manželé se nemají pokoušet být polovičními mnichy nebo řeholnicemi. Od řeholníků se samozřejmě mohou učit, ale postupovat mají po své vlastní cestě. Stejně tak se ovšem řeholníci mohou učit od manželů. Učit se od druhého však neznamená jít jeho cestou.

Na odlišnosti povolání laiků ke svatosti upozornil v nedávné minulosti například zakladatel Opus Dei svatý Josemaría Escrivá de Balaguer. Ale již v 16. století napsal francouzský biskup svatý František Saleský: „Zbožnost musí jinak pěstovat šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena žijící v manželství, A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnostem a úkolům každého zvlášť" Dále pak rozvádí: „Bylo by vhodné, aby biskup vyhledával samotu jako kartuziáni? A manželé aby se nestarali o majetek víc než kapucíni; řemeslník aby zůstával celé dny v kostele jako řeholník, a naopak řehol-nik byl stále zaneprázdněn všemožnými věcmi ve prospěch bližních jako biskup? Nebyla by taková zbožnost směšná, vyšinuté a nesnesitelná?" Z toho plyne: Manželé mají usilovat o svatost ve svém manželství. A je jen dobře, je-li to manželství šťastné. Kříž nešťastného manželství může být rovněž cestou ke svatosti, avšak naplněná a šťastná manželská láska rozhodně není překážkou ke svatosti.

V životopisech svatých je mnoho svatých biskupů, vyznavačů, svatých panen, svatých řeholníků i svatých mučedníků, jenom svaté manžele bychom hledali obtížně. Současný papež si je tohoto nedostatku vědom a má zájem přispět k řešení. Nedávno například byla prohlášena za blahoslavenou italská lékařka Giovanna di Molia a její manžel byl dokonce přítomen při beatifikaci své ženy. Za připomenutí stojí i slova, kterými Jan Pavel II. odůvodňoval prohlášení svaté Brigity spolupatronkou Evropy: „Nesmí se zapomenout, že první polovinu svého života patřila k laickému stavu a s jedním zbožným křesťanem, s nímž byla šťastně vdaná, měla osm dětí. Když na ni poukazuji jako na spolupatronku Evropy, chtěl bych tím, aby byla blízká nejen těm, kteří dostali povolání k duchovnímu stavu, ale také těm, kteříjako laici jdou za svými obvyklými činnostmi ve světě, a především těm, kterým připadlo vysoké a zavazující povolání vytvářet křesťanskou rodinu. Aniž by se nechala mýlit blahobyt-ným životem své třídy, prožívala Brigita se svým manželem Ulfem zkušenost manželského páru, v níž se pojila manželská láska s intenzivní modlitbou, studiem Písma svatého, umrtvováním a láskou k bližnímu."

Povolání k panenství a celibátu

Křesťanské zjevení představuje dvojí povolání k lásce: manželství a panenství. Oba tyto stavy však nelze oddělovat a stavět je proti sobě: „Bez úcty k manželství není možné ani žádné Bohu zasvěcené panenství, není-li lidská sexualita pokládána za velkou, Stvořitelem darovanou hodnotu, ztrácí smysl i zřeknutí se jí pro nebeské království."

Již v předchozím textu jsme si připomněli, že význam lidské sexuality spočívá v sebedarování. Jan Pavel II. ve své encyklice Familiaris consortio přitom hovoří o panenství a celibátu jako o nejvyšší formě sebedarování. V tomto kontextu je vhodné připomenut si několik obrazů z evangelií: Ježíš na něho s láskou pohlédl" (srov. Mk 10,21), poznamenává evangelista, když popisuje scénu, v níž Ježíš povolává mladého muže, který však příliš lpěl na svém bohatství, nesebral odvahu Ježíše následovat, a smutně odchází. Evangelia sama o sobě jsou ostatně svědectvím těch, kteří zakusili tento Ježíšův pohled plný lásky, opustili všechno a šli za ním. Celník Matouš z radosti uspořádá hostinu, kterou snad lze chápat jako „svatbu" s Ježíšem. Jan si ještě ve stáří pamatuje, že to bylo ve čtyři hodiny, kdy se s Ježíšem setkal poprvé.

Bláznivě a nerozumně se zamilovat do Boha výlučnou láskou lidskou a darovat se mu na celou věčnost - to je příběh, který se v církvi odehrává stále a je nepopiratelným důkazem přítomnosti Krista v Církvi. Je svědectvím o věčném životě, kde se lidé nebudou ani ženit ani vdávat a jejich štěstím bude Bůh sám. Ani v zasvěceném životě nemá být sexualita potlačena, ale spíše zapojena do darování se Bohu.

Panenství je sice vyšší formou sebedarování, avšak již svatý Augustin připomíná: „Panenství je výš než manželství, ale já celibátník nejsem větší než ženatý Abrahám." Augustin svým výrokem naznačuje, že Abrahám je skrze svatost ve víře větší než Augustin, třebaže je pravda, že panenství pro Boží království má samo o sobě určitou přednost. Uveďme důvody přednosti panenství:

Ukazuje, že pro křesťana má spojení s Kristem přednost přede všemi pozemskými svazky;

• Je způsobem života člověka, který se rozhodl žít „zcela" a nerozděleně pro Krista v „celosti", která by byla ztěží možná pro křesťana žijícího v manželství;
• Vytváří možnosti být použitelný pro Boží království tak, jak to u lidí žijících v manželství není možné, ba dokonce i zapovězené.

Avšak i manželství má své přednosti před panenstvím:

•  Manželství je znamením a obrazem lásky mezi Kristem a jeho Církví. Vidět dobré manželství pomáhá porozumět Církvi;
• Manželství napomáhá k porozumění každé spiritualitě. Jestliže vztah člověka k Bohu, jak se shodují všichni mystici, je „snubní" povahy, pak je to spiritualita, jejíž ráz je úvodem do snoubenccké lásky. V životě Terezie z Li-sieux můžeme najít jednu takřka dětinskou scénu, která tuto myšlenku objasňuje: Když už sama byla v klášteře, sledovala hlubokou lásku své sestřenice Jany Guérinové a jejího snoubence Františka Le Néele. Dojata si napsala do svého deníku: „Nyní vím, jak musím milovat Ježíše!"
• Manželská svatost nepřivede člověka tak snadno k sebeklamu, jako je to možné v řeholním životě. Člověk žijící v manželství se bude s menší pravděpodobností pyšnit svými ctnostmi než ten, kdo žije řeholními sliby a ocitá se v pokušení myslet si, že je proto lepším křesťanem.

Láska a čistota

Panenská a manželská láska jsou dvěma formami, v nichž se uskutečňuje povolání člověka k lásce. Od všech lidí se vyžaduje úsilí žít čistě. Od každého však přiměřeně jeho stavu. Sebeovládání a ukázněnost citů i náklonností je ovšem nezbytné pro všechny. Nikdo totiž nemůže dát, co nemá. Jestliže člověk není schopen sebeovládání, není ani schopen sebedarování. Jakou měrou se v člověku oslabí čistota, takovou měrou se jeho láska stává postupně sobeckou a místo sebedarování se začne projevovat přání uspokojit touhu po rozkoši.
Čistota je síla, která brání falšování lásky a pomáhá, aby láska zůstala láskou. Čistota „je nutností pro každého člověka, který nechce ztratit svou důstojnost. Není zábranou lásky, ale její obranou a imunitním systémem. Nebrání lásce, ale brání lásku."

Jiří Mikulášek,
generální vikář brněnské diecéze;
převzato z časopisu Scripta bioethica