Rodiče „náctiletých" toho často slyší od svých ratolestí mnoho o svobodě. Jednoduše proto, že jí chtějí více. Protože svoboda je něco dobrého, chápeme my rodiče obvykle přání svých dětí a potýkáme se s tím, jak jim dopřát více svobody, aniž bychom se vzdali své odpovědnosti a možnosti omezit jejich aktivity na ty, které jsou odpovídající jejich věku a zralosti. Při řešení tohoto problému může být užitečné uvažovat o tom, jaký skutečný význam má uplatňování svobody pro rodiče a jejich děti.

Různí lidé chápou svobodu různě. Často se tohoto slova používá ve významu „ničím neomezená vůle". Svoboda jistě neznamená „dělat si, co chci", jak se mnozí domnívají. Svoboda v sobě zahrnuje různá omezení předtím a potom, co je svobodný skutek vykonán. Pro nás rodiče je výzvou vštěpit svým dětem schopnost dobrého úsudku, a tedy i ochotu tato omezení přijímat. Jako křesťané dobrovolně přijímáme omezení morálního zákona, A každý, kdo už je na světě tak dlouho, aby měl alespoň několik šedivých vlasů, ví, že morální zákon, jak je vyjádřený v desateru Božích přikázání, je skutečně osvobozující zákon, který nám byl darován milujícím Otcem. V životech těch, kteří na morální zákon nedbali, máme až příliš mnoho odstrašujících příkladů.

V jednom článku o svobodě jsem četl otázku: Je osoba méně svobodná, jestliže přijímá omezení?" Odpověď je samozřejmě, že ne. Jako příklad uvádí autor osobu, která si přeje dostat se autem z jednoho místa na druhé a přitom přijímá omezení dané tím, že používá dálnici. Pokud tedy cestujeme například do Chicaga, necítíme, že by nás omezení, že cestujeme po dálnici, činilo nějakým způsobem méně svobodnými. Ve skutečnosti by naši svobodu mnohem více omezily malé silnice, po kterých bychom museli jet, kdybychom opustili dálnici. Možná bychom dokonce zůstali trčet někde v blátivém poli.

Jeden můj přítel mě jednou dovedl k myšlence, že dodržovat morální zákon je stejné jako následovat instrukce výrobce nějakého stroje. Pokud člověk tyto instrukce nedodržuje, stroj nebude pravděpodobně pracovat správně a možná se porouchá úplně.

Na morální zákon tedy můžeme nahlížet stejně jako na uživatelskou příručku od výrobce. Bůh nám ho dal, abychom fungovali tak. jak máme. Nedodržování manuálu nakonec povede k poruše.

Jako rodiče máme závažnou povinnost určovat svým dětem různá omezení. Je to od nás skutek lásky. Chceme je chránit před zlem a naučit je, že až budou dospělí, budou si stanovovat omezení sami.

Proč děti potřebují, aby je rodiče zásobili pravidly, radami, a dokonce zákazy? Protože v mnoha případech postrádají úsudek, zralost i odvahu, aby mohly učinit moudrá rozhodnutí. Teprve až získají více soudnosti, zralosti a odvahy, mohou se rodiče odpovědně na své děti spolehnout, že zaměstnají svou vlastní svobodu, aby si samy určily omezení.

Je důležité, aby naše děti pochopily, že naše omezení a zákazy neznamenají nedostatek důvěry k nim. Implicitně jim důvěřujeme. Jsme si jisti, že by záměrně neudělaly nic špatného, ani že by nezneužily naši důvěry. Spíše si děláme starost o jejich schopnost úsudku a o schopnost vyhnout se nezdravé situaci. Měli bychom jim říci, že to není urážka. Řekněme jim: „Myslíme si, že jsi výborné dítě. Ale je ti jenom patnáct let a máš úsudek a zralost patnáctiletého. Máme z toho radost. Je to tak správné." Měli bychom si s nimi ujasnit, že nová privilegia, která postupně získávají, získávají právě proto, že jim důvěřujeme.

To je důvod, proč my rodiče nedovolujeme našim dětem navštěvovat akce, na kterých spolu zůstávají přes noc chlapci s děvčaty, dívat se na určité pořady nebo filmy, číst určité knihy, stýkat se s určitými lidmi nebo být z domu po určitém domluveném čase. Tyto věci mohou být pro naše děti příležitostí k hříchu. Daleci toho, abychom omezovali jejich svobodu, usilujeme, aby si skrze tyto zákazy uchovaly svobodu od otroctví hříchu. Správně formovaní a s dobrým úsudkem se jednoho dne sami rozhodnou vyhýbat se těmto věcem.

Občas je dobré našim dětem vysvětlit, že znamením větší zralosti je, že se mezi svými přáteli stávají vůdčími osobami a pomáhají jim dělat správné věci. Čím jsou zralejší a čím více jsou schopny myslet samy za sebe a nejít s davem, tím klidnější můžeme být, když jim udělujeme více privilegií.

Samozřejmě že bychom neměli zapomínat na to, že se děti učí také skrze zkušenosti. Přesto neposíláme naše několikaleté dítě samotné přes ulici, aby se naučilo, jak přecházet na zelenou a jak kličkovat mezi auty. Obvykle se až příliš staráme, zda je již schopné bezpečně přejít silnici. S tím, jak postupně nad svými dětmi ztrácíme kontrolu, budou zkoušet, jak moc plamen pálí, protože jsou slabé jako vy a já. V tu chvíli se můžeme pouze modlit, aby jim naše formace a vedení pomohlo spálit se co nejméně. Jestliže naše děti poruší pravidla nebo zneužijí naší důvěry, měly by přijít určité následky. A měly by být přiměřené jejich přestupku. Jsem si vědom toho, že mívám s přiměřeností problémy.

Naše děti začnou s tím, že jim stanovíme určité meze, postupně počítat. A my to děláme z lásky k jejich svobodě abychom ji uchovali, ne zničili. Až naše děti dospějí, budou si podobná omezení ukládat samy. A budou to dělat z lásky - z lásky k Bohu. Díky tomu si uchovají svoji svobodu.

Je zajímavé, že navzdory všem protestům proti zákazům a omezením, která na své děti klademe, ony je očekávají, a dokonce chtějí. Samozřejmě že si to často neuvědomují a nikdy by to neuznaly, ale je to pravda. Uvědomil jsem si tuto skutečnost díky jedné příhodě mé dcery. Bylo jí asi 16 nebo 17 let, když se v bazéně seznámila s nějakým chlapcem. Dozvěděli jsme se, že je to syn kongresmana. Patřil ke „špatné" straně, a to mě učinilo podezíravým. Také jsme usoudili, že jeho otec a matka musí být velice společensky zaneprázdněni a nebývají téměř doma. Jednou za mnou dcera přišla s tím, že jí Joe pozval k sobě domů na video a chtěla by tedy vědět, jestli může jít. Asi pět vteřin jsem zvažoval její prosbu a odpověděl jsem: „Nemyslím si, že by ses chtěla dostat do situace, kdy budeš s tím chlapcem ve velkém domě sama. Kdo ví, kde budou jeho rodiče." Připravoval jsem se na všechny ty námitky a prosby, když klidně odpověděla: „Tak dobře". Chvíli jsem z dceřiny odpovědi zůstal zaražený. Pak mi došlo, že po mně chtěla, abych řekl ne. Jednoduše neměla tolik odvahy, aby si řekla ne sama. Potřebovala mě, abych jí stanovil hranice.

Je pravda, že obvykle to takhle mírumilovně nejde. Je ale třeba, abychom pochopili, že naše děti potřebují a v hloubi duše chtějí, abychom jim stanovili jejich limity. Pokud jsou omezení, která na děti klademe, rozumná a my jim vysvětlíme naše důvody, obvykle je podle mých zkušeností přijmou. Nemusí se jim to líbit. Nemusí souhlasit s naším odůvodněním. Mohou si stěžovat. Ale jestliže věří, že nejsme despotové a máme důvody, proč jim něco nepovolit, dokáží toto rozhodnutí přijmout. Obzvláště pokud jim naše důvody podáváme v klidu a s láskou. Být rodičem je víc než věda. Je to těžké povolání. Pokud však naše děti naučíme pravému významu svobody, již nám Kristus získal na kříži, a tomu, že když se zřekneme z lásky k Bohu své vůle, bude naše svoboda dokonalejší, získají tím dobrý' základ. A jednou, až opustí hnízdo a budou dospělými křesťany, na něm budou moci stavět a využít své svobody k tomu, aby si vybraly dobro.

Steve Gabriel