Midas byl král, který měl více zlata než kdokoli jiný na světě, ale nikdy se mu ho nezdálo dost. Vždy ho chtěl ještě více. Celé hodiny si prohlížel své poklady a znovu a znovu je přepočítával. Jednoho dne se před ním zjevila neznámá osoba v zářícím bílém oděvu. Midas se polekal, ale hned se dali do řeči, a král se mu svěřil, že nikdy není spokojený s tím. co má, a že pořád myslí na to, jak získat ještě víc. A dodal: „Kéž by se vše, čeho se dotknu, proměnilo ve zlato." „Opravdu to chceš, králi Midasi?" „Samozřejmě." „Pak se tvé přání splní," řekl duch a zmizel.

Daru se mu dostalo, ale nebylo to takové, jak si vysnil. Vše, čeho se dotkl, se proměňovalo ve zlato, dokonce i jídlo a pití, které si chtěl dát do úst. Polekaně vzal do náručí svou malou dceru, a ta se v tu chvíli proměnila ve zlatou sochu. Sloužící před ním prchali, aby je nepotkal stejný osud. Když viděl, že se stal nejbohatším a zároveň nejnešťastnějším a nejubožejším Člověkem na světě a že je odsouzen k smrti hladem a žízní, pochopil, jak byl hloupý, a rozplakal se. Jsi šťastný, králi Midasi?" ozval se za ním hlas. Když se Midas otočil, znovu spatřil ducha, a odpověděl: Jsem ten nejnešťastnější člověk na světě!" „Ale vždyť máš to, co jsi nejvíc ze všeho chtěl," odvětil duch. „Ano, ale přišel jsem o to, co ve skutečnosti mělo větší cenu." Duch se nad ubohým králem slitoval a přikázal mu, aby se ponořil do vod jedné řekl a zbavil se tak své kletby. Učinil tak, a vše se vrátilo do původního stavu. Od té chvíle se už nikdy nenechal svést hrabivostí a touhou po bohatství. Starý příběh o králi Midasovi byl vždy chápán jako poučná výzva k umírněnosti. Pouze ten, kdo žije v jisté odpoutanosti, nezotročen touhou vlastnit a shromažďovat, je schopen opravdu užívat věcí a dosáhnout trvalého štěstí. Rodina je možná tím nejlepším prostředím pro rozvíjení skromnosti a umírněnosti. Výchova v těchto hodnotách povznáší člověka nad touhu po materiálních věcech, činí ho bystřejším, schopnějším chápat i jiné skutečnosti. Naopak nedostatek mírnosti člověka poutá k jeho vlastní slabosti.

Proto ti, kdo vychovávají své děti v neobratné snaze vyhovět všem jejich přáním, páchají velkou škodu. Je to shovívavost, která se sice někde může rodit z lásky, ale také -a zřejmě častěji - se rodí ze sobectví, ze snahy ušetřit si námahu, již představuje správná výchova. Jelikož konzumní život je sám o sobě neukojitelný, vede lidi k tomu, že jsou rozmarní a svévolní, a přivádí je do nekonečné spirály touhy po pohodlí. Jsou jim z cesty odstraňována běžná životní utrpení a starosti, takže se stávají slabými a získají špatné návyky: budou zatíženi bolestivou životní hypotékou, protože vždy budou dělat málo, a toto málo je navíc bude stát mnoho. Proto bych se odvážil říci, že příliš shovívavá výchova, která podporuje lenost a nedostatek umírněnosti - ty chodívají ruku v nice -, je jedním z nejsmutnějších způsobů, jak zničit život člověka. Proto vždy hledím se smutkem na znaky okázalosti a přílišné pohodlnosti. Trpím, když vidím, jak se ve chvíli, kdy začínají přebývat hmotné statky, vytrácí svoboda. Touha po luxusu s sebou přináší ztrátu, pomýlenou sázku na materiálno, která činí lidi bezbrannými před výzvami života. Proto je pro mnohé tragédie krále Midase nanejvýš aktuální. Když se člověk soustřeďuje na materiálno, jedná s menší úctou s druhými lidmi a nasedá do kolotoče tužeb a neklidu, vedoucího ke konzumnímu způsobu života a narušujícího duchovní rovnováhu. Čím víc má, tím víc chce, a místo aby se naplnil, otvírá se v něm prázdno. Midas uměl připustit svoji chybu a napravil ji. V tom ho rozhodně napodobit můžeme.