Když si děti začínají vyrážet, rodiče si dělají starosti. Neděje se to samozřejmě ze dne na den, ale postupně. Nás rodiče to znepokojuje, protože se tím přerušuje psychologická pupeční šňůra mezi námi a našimi dětmi a v jejich životě se začínají objevovat věci, které už neznáme, a proto nekontrolujeme. Jednoho dne si všimneme, že naše dítě s někým chodí. Začínáme se sami sebe ptát, jaké naše děti jsou, co si myslí, co mají právě v hlavě... Bude to dobrý student? Bude řádně pracovat?

Zdá se, jako by naše intuice nefungovala jako jindy. Připadá nám, že ty druhé najednou méně známe, možná proto, že nám jejich blízkost narušuje smysly. Možná že se člověka zmocní nejistota, když musí svou zkušenost a vědění uplatnit na své blízké. Stává se to s příbuznými lékařům: nakonec je pošlou k jinému lékaři. City a emoce mohou narušit zkušenost a znalosti. A opravdu se to děje.

Naše děti začínají večer chodit ven, najdou si přítele nebo přítelkyni, dříve či později začnou myslet na to, že opustí rodičovský' dům. Do té doby bychom jim už měli vysvětlit svou pozitivní představu manželství. Ukázat jim, že soužití je obtížné. Velmi obtížné. Že láska zmůže všechno. Ale milovat znamená bojovat, žít pro toho druhého. A „jet dál", i když nevidíme vpřed. Překonávat překážky jako atlet při překážkovém běhu.

Musíme jim vysvětlit, jak je důležité znát toho, s kým chodí, jeho výchovu a životní zkušenosti. Jestli byl vychován v představě, že manželství není ničím pomíjivým, že je třeba se o ně prát, že je třeba umět mlčet a odpouštět, že sliby se plní... Byl-li v těchto věcech vychován nepevně, budou se možná na počátku oba domnívat, že mají stejné názory.

V sladkých chvílích života si snadno myslíme, že je to tak navždy. Ale dříve či později přijdou „chudé roky". Tehdy se projeví přesvědčení a výchova každého z nich. Jeden přijde s tím, že je třeba bojovat, protože manželství je navždy, a že to vyjde, budou-li se snažit. Druhý bude mít opačný názor: když to nefunguje, nechejme to být... a jděme za něčím jiným. Nebude se snažit. Je třeba vědět, s čím ten druhý v těžkých chvílích přijde.

V těchto věcech nejsou důležité názory, nýbrž přesvědčení. Rozdíl mezi názorem a přesvědčením spočívá v tom, že za názorem stojíme my: myslím si to a to a za tím si stojím. Přesvědčení naopak stojí za námi, podporuje nás.

Pro mnoho lidí je citové utrpení vyvolané těmito příčinami velmi vážné. V mnoha případech mu bylo možné zabránit.

Mluvme proto o tom s dětmi jasně. A včas! Máme v těchto věcech silnou tendenci klamat sami sebe. Ano, je třeba mít odstup a hledět na situaci objektivně a střízlivě. Ale potom je třeba mluvit: mluvit a rozhodovat. A pak... Lidé jsou svobodní. Naše děti také, připusťme si to. Nepřipisujme si vinu za všechno!