Termín preembryo pochází z Warnockovy zprávy (Velká Británie, 1984), podle které až do 14. dne svého vývoje není embryo hodno opravdové ochrany. Ballesteros upřesňuje: „Připadá mi zajímavé připomenout, že volba 14. dne byla výsledkem dohody, jež měla usmířit protikladné zájmy. Na jedné straně totiž existoval silný tlak vědy, aby bylo povoleno vědecké zkoumání embryí. Na druhé straně se občanské svědomí bránilo tomu, aby bylo embryo redukováno na předmět manipulace. Navržením 14. dne byly uspokojeny obě strany: občané nalezli hranici mezi tím, co je morální a co je už nepovolené, což uklidňovalo jejich svědomí, a vědci měli volnou cestu k působení na embryo až do 14, dne." Bellver namítá, že 14. den není v životě embrya bezvýznamným dnem, nýbrž okamžikem, kdy dochází k zásadním změnám. Až do toho dne může dojít ke zdvojení; do té doby se nezdá, že by embryo bylo individuální bytostí, když z něho ještě mohou být bytosti dvě. Ballesteros odpovídá: „Embryo vždy vzniká oplodněním, ale v prvních stadiích svého vývoje může výjimečné vytvořit další embryo způsobem, který bychom mohli nazvat spontánním klonováním. Tento jev (...) nijak nemění hodnotu embrya: pouze dochází k tomu, že tam, kde bylo nejdřív jen jedno, se někdy objeví dvě."

Dalším argumentem užívaným k ospravedlňování absence ochrany preembrya - říká Bellver - je, že až do 14. dne „je možné, že se embryo jako takové neutvoří, že vznikne tzv. mola hydatidosa, zhoubný nádor, který je třeba z mateřského lůna odstranit". „V tomto případě," říká Ballesteros, „nedochází k oplodnění v pravém slova smyslu, nýbrž ke splynutí dvou mužských jader. Proto se nikdy nevytvoří zygota ani lidská bytost."

Také se uvádí, pokračuje Bellver, vysoká úmrtnost během prvních dvou týdnů, a ta po zahnízdění prudce klesá. Ballesteros odpovídá: Je zřejmé, že stav embrya je jiný v prvních dnech po početí, kdy je riziko zániku velké, než po jeho zahnízdění v děloze. Ale to, že tyto stavy nejsou stejné, neznamená, že by to nebylo totéž embryo". Je to jen důkaz, že situace lidské bytosti v prvních dnech vývoje je velmi nejistá. „Tato nesmírná křehkost představuje též argument ve prospěch jeho ochrany, protože právo chápu jako nástroj k ochraně těch, kteří se nemohou bránit sami."

Rozdílný přístup k preembryu, dodává Bellver, se zakládá též na tom, že teprve kolem 14. dne se začíná vytvářet nervový systém. „Není snad možné se domnívat, že vytvoření prvku, jenž je předchůdcem budoucího nervového systému, je dobrým kritériem ke stanovení chvíle, od kdy je třeba embryo chránit?" Podle Ballesterose je to utilitaristické kritérium, které vidí lidskou důstojnost ve schopnosti cítit radost nebo bolest, nikoli v příslušnosti k druhu. „Je jasné, že objevení prvních známek nervového systému je významné, stejně jako objevení prvních známek orgánů. Ale lidská důstojnost se nemůže spojovat s nějakou schopností nebo fyzickou vlastností. (...) Rozhodujícím hlediskem pro to, zda považovat lidskou bytost za hodnou ochrany od jejího početí až do smrti, nejsou určité schopnosti, nýbrž kontinuita podstaty lidské osobnosti. Po celý život bude mít ty či ony vlastnosti a atributy: nikdy to nebude totéž, ale onen člověk bude vždy týž."