Je islám neslučitelný s demokracií, jak se někdy říká? Týdeník The Economist ve svém úvodníku z 19. února 2001 upozorňuje, že zneužívání moci, ke kterému dochází v některých islámských zemích, má s náboženstvím málo společného.

(...) V islámském světě bohužel není mnoho příkladů dobré vlády, a už vůbec ne demokratického systému. Ale jen zřídka je na vině náboženství: viníkem jsou spíše krutí autokraté, korupční feudální systémy, despotické armády nebo směsice toho všeho. Indonésie, země s největším množstvím muslimského obyvatelstva, se jen obtížně snaží oprostit od tíživého dědictví minulosti, ale nový, demokraticky zvolený prezident je umírněný muslim, hlásící se k dávné tolerantní tradici. Pákistán, stát zvlášť vytvořený pro muslimy, prožívá špatné časy, ale nikoli vinou náboženství. Turecká demokracie by byla mnohem přesvědčivější, kdyby armáda nesvrhla vládu, v níž převažovali umírnění islamisté.

Obraz se tím více zatemňuje, čím dále postupujeme směrem na západ, kde Arabové obývají nejméně demokratickou oblast Středního východu. Většina arabských vládců, ať už jsou to králové nebo prezidenti, přijímá všechna významná rozhodnutí a muži, jimž důvěřují, tato rozhodnutí uskutečňují. A nemohou-li požadovat korunu, dosáhnou toho, že jsou znovu zvoleni patřičně zorganizovanými referendy. Arabské strany, které jsou u moci, protože mají dostatek peněz a ovládají všechny státní resorty, mohou obvykle vyhrávat volby, aniž by musely podvádět, třebaže tak pro jistotu činí. Náboženství nemá s tímto rozšířeným zneužíváním moci nic společného.
 
Přilnutí k přísné, a dokonce kruté verzi islámského zákona odsoudilo Saudskou Arábii na poslední místo v žebříčku míst vyhledávaných turisty. Ale nejsou to islámské předpisy, nýbrž feudalismus královské rodiny, co zakazuje dokonce i pouhou snahu o demokracii. Syrský prezident Háfíz Asad, který se zbavil islámské „hrozby" zavražděním několika tisíc lidí v Hamá roku 1982, vládne despoticky a má v úmyslu po feudálním způsobu předat svůj post synovi Husní Mubarak, egyptský prezident, který nechal islamisty naživu, ale později musel bojovat s ozbrojenou složkou tohoto hnutí, nyní posílá za mříže i občanské islamisty, aby je udržel mimo politiku. Alžírská vláda předběhla Turecko ve vyhnání islamistů z vlády, ale udělala to způsobem, který vedl ke kruté občanské válce.