Proč sportovci občas užívají zakázané látky, jež jim mohou způsobit vážnou fyzickou újmu? Někteří nevědí, že berou drogy. Tak tomu bylo u mladých východoněmeckých sportovců, kteří dostávali „vitaminy" od svých trenérů.

V červenci byl Manfred Ewald, člověk odpovědný za sport v NDR, odsouzen za fyzickou újmu, kterou způsobil sportovcům tím, že je nutil brát zakázané látky. Odsouzen byl i lékař.

Obvykle je tomu ale tak, že sportovci nemají žádné zábrany, jde-li o dosažení úspěchu. Nedávno proběhla mezi elitními sportovci anketa o dopingu. Většina s ním vyjádřila nesouhlas. Avšak když se jich zeptali, zda by byli ochotni užívat zakázanou látku, díky níž by pokaždé vyhráli a přitom by měli jistotu, že látka nikdy nebude odhalena, zároveň by jim však tato látka do pěti let přinesla smrt, většina odpověděla, že by to udělali.

Proč je doping tak lákavý? Za prvé proto, že v bohaté zemi existuje pokušení myslet si, že co je možné udělat, to se udělat má. Co je technicky možné, stává se morálně přijatelným. Za druhé: ideálem mnoha lidí - ať je jejich národnost, náboženství, barva nebo pohlaví jakékoli - je v současné době „seberealizace". To je to, co se často glorifikuje nadšenými slovy „jsem šťastný, že jsem sám sebou" (nebo „že patřím k nějakému mužstvu nebo k nějaké zemi") nebo „chci být výjimečný". Za třetí: společnost se stává velmi soutěživou. Sportovcům, kteří vyniknou, jsou nabízeny velké hmotné odměny. Ekonomický tlak se někdy mění v tlak na sportovce, protože ten má kolem sebe skupinu lidí, kteří žijí z jeho úspěchu: trenéry, manažera, a dokonce i rodiče.

Zvlášť politováníhodným příkladem těchto tlaků je „rodinný syndrom". Čtenář asi zná ošklivé způsoby „otců tenistek", jako jsou Peter Graf, John Pierce a Damar Dokič. Ale to jsou jen ti nejznámější. Loni v červenci byl v Bostonu jeden otec obviněn z vraždy za to, že napadl a zabil jiného otce, který sledoval hokejový zápas, v němž proti sobě hráli synové obou mužů. Jako lékař, který se věnuje sportovní medicíně, jsem viděl zranění způsobená přílišnou soutěživostí a psychické nemoci u dětí, jež rodiče nutili k tomu, aby dosáhly víc, než co jim umožňují jejich schopnosti. Vždy to vypadá, že tito rodiče „pouze chtějí pro své děti to nejlepší a poskytují jim vše potřebné k dosažení toho, čeho jsou schopny". Ale já se často sám sebe ptám - při vší úctě ke gymnastice - zda by ochránci zvířat dovolili, aby se s mláďaty zacházelo tak, jak je tomu u elitních mladých gymnastů. A konečně, ať chceme nebo nechceme, žijeme ve společnosti, kde je konzumace drog velmi častým jevem, počínaje cigaretami a alkoholem a konče drogami, měkkými nebo tvrdými. Průměrný sportovec proto těžko odolá pokusům vyzkoušet něco, co mu přinese výhodu ve srovnání s konkurencí. Náhodné testy a hrozba zastavení činnosti - což jsou obvyklé sankce za užívání dopingu ve většině sportovních asociací - nejsou účinným odstrašujícím prostředkem.

A tak bývá posledním prostředkem apel na výchovu, ale nikdo nedefinoval, co taková výchova znamená, a obvykle se tedy diskutuje o morální prázdnotě, protože „mravní hodnoty jsou věcí jednotlivce". Aby situace byla ještě složitější, existující odstrašující prostředky se neuplatňují důsledně. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) ve skutečnosti neusiluje o drastický zásah, třebaže se to tak může jevit. Doping je nyní rozšířenější než před 40 lety, a to nejen mezi nejlepšími sportovci, nýbrž též mezi studenty. Více než 20 % chlapců a 5 % dívek ve věku patnácti let se v anketě uspořádané ve Spojených státech přiznalo, že užívali anabolika. Je možné, že řešení nepřijde ze strany velkých organizací, jako je MOV, Mezinárodní atletická federace nebo FIFA (třebaže jejich součinnost je naprosto nezbytná), nýbrž od otců a matek, kteří dokáží vychovat své děti k morálce. Pokud mladí sportovci pochopí, že úspěch není cílem jejich života, a budou mít silný smysl pro to, co je dobré a co je špatné, jen sotva se chytí do pasti drog.

Mel Cusi