Není divu, že k tomu došlo, dalo se to čekat a mnozí jsme to i bez skleněné koule předvídali. Brzy po polemice o potratu a jeho legalizaci v té či oné podobě se objevila polemika o „eutanázii". Díváme-li se správně, nalezneme v narůstajícím potlačování důstojnosti lidské bytosti -zahanbujícím, ale účinném - jistou neúprosnou logiku, třebaže některá více či méně protikladná prohlášení mohou možná někoho zmást. Dobro má svou logiku, ale zlo také.

Logika vědy o dobru a zlu

Jak je známo, věda o dobru a o zlu je snem těch nejchytřejších jedinců lidského rodu. Touha po ní se datuje od našich praotců; spočívá v umění (nebo spíše schopnosti) vložit do téhož hrnce zároveň dobro a jeho protějšek zlo. Pěkně se promíchá zlo i dobro, až získáme neforemnou masu, ve které již není možné rozlišit žádné zlo ani dobro. Nechá se uležet, dokud není další masa, totiž ta lidská, dočasně nepozorná. To je ideální chvíle k poskytnutí této vynikající substance občanovi, který je již připraven vystoupat po schodech o sedmi stupních, jež tvoří:

První stupeň. Požaduje se právo omezit za jakoukoli cenu porodnost. Tím se již stáváme pány života, kteří ho dávají, kdy chtějí, jak chtějí a komu chtějí. Na tomto stupni jsou objeveny antikoncepční prostředky, mechanické nebo chemické, a začíná metamorfóza, jež vyvrcholí proměnou lidského druhu v Boha a Pána univerza.

Druhý stupeň. Jsem-li pánem života, jsem též pánem smrti. Kdo má moc dávat život, kdy chce, je jen krok, jen stupínek od moci brát ho, kdy se mu zachce. Na tomto druhém stupni - vyšším, než je ten první - jsem již pánem potratu. Již mohu zabíjet bez velkých výčitek svědomí. Avšak pro tuto chvíli se omezím na zabíjení jen velmi malinkatých bytostí, které nemají dokonce ani hlas, aby mohly něco chtít. Takto se postupuje, až jsou odstraněny jakékoli právní překážky potratu. Jednotlivé kroky tohoto postupu nabývají na vážnosti, ale přesto je můžeme shrnout do jedné skupiny, jako by byly krokem jediným, a nechat je všechny na tomto druhém stupni.

Třetí stupeň. Jsem-li pánem života a smrti, je zřejmé, že jím musím být ne pouze relativně, nýbrž absolutně. Buď jím jsem, nebo nejsem. Pán nad životem není pánem nad životem jen pro některé případy a pro jiné ne. Má moc se musí projevit v možnosti odsoudit k smrti vždy, když mně to přijde rozumné, například když je někdo nevyléčitelně nemocen a hodně trpí. Na tento stupeň je třeba vystoupit stejně, jako jsme to udělali u předchozích stupňů, aniž bychom se ptali těch, kteří o tom něco vědí, konkrétně lidí, kteří se věnují paliativní medicíně, protože ti by nás přesvědčili, že nemocní v terminální fázi nemoci nechtějí zemřít, nýbrž žít důstojně, což znamená s menšími bolestmi a větší láskou. Ale k tomu je třeba kompetentních lékařů a ještě více někoho, kdo by jim nabídl trochu onoho stále vzácněji vídaného dobra, totiž něhy. Tu ale nelze koupit za peníze, a tak je lepší neztrácet čas a legalizovat eutanázii- a začít přitom nejkřiklavějšími případy. Však už to později rozšíříme, jako v Holandsku. Už nejsme „jako" Bůh. „Jsme" Bůh.

Čtvrtý stupeň (pořadí stupňů se může někdy prohodit). Je jím výroba lidských bytostí v laboratoři, i kdyby to mělo být za cenu zmrazení a eliminace desítek jiných lidských bytostí. Tento obchod nám přinese vydatný zisk, a navíc vždy můžeme říci, že taková smrt je velkým privilegiem: znamená zemřít na oltáři Vědy. Kdyby vstal Auguste Comte z mrtvých, byl by blažený, že se jeho sny uskutečnily. Už máme nové náboženství - Vědu, nový oltář - Laboratoř, nového kněze - thanatologického Lékaře a nového Boha - tím jsem Já.
Na tomto stupni nesmíme žádat, aby matka dala svůj život za své dítě, ale je možné připravit o život tisíce lidských bytostí na oltáři eura (euro vždy kráčí ruku v ruce s Vědou). Zrušíme trest smrti pro zlosyny, ale to nám nebrání v zabíjení těch nejmenších nevinných bytostí, vyžaduje-li jejich obětování naše nové náboženství.

Pátý stupeň: Zde již můžeme bez zábran klonovat lidské bytosti. Pokud si někdo myslel, že Šťastný svět popsaný Aldousem Huxleyem byl pouze vymyšleným, fantastickým příběhem, tak nyní uvidí, co to je nový Bůh. Tak budeme moci udělit privilegium nucených prací udatným naklonovaným pracovníkům, zatímco sami se budeme věnovat zkoumání nových druhů, aby bylo klonování ještě účinnější.

Šestý stupeň. Jelikož se průměrný život příliš prodlužuje a svět je malý pro takové množství bohů, stát prostřednictvím Ministerstva života určí věk, ve kterém mají občané zemřít. Pokud někdo odmítne poslechnout, uplatní se takzvaná dobrovolná eutanázie na základě většinového rozhodnutí. Ministerstvo života si vyhrazuje právo umožnit prodloužení života občanům, kteří budou prohlášeni za společnosti prospěšné.

Sedmý stupeň. Obnovení projektu Babylon, upraveného podle požadavků moderní společnosti. Dobře informované zdroje uvádějí, že starý Bůh Jahve, nespravedlivě rozladěný opakováním stejných chyb, proměnil lidské bohy v experty. Nyní jsou všichni Experti, takže nastalý zmatek překonává veškeré předpovědi, dokonce i ty Jahvovy.

Vážně

Vraťme argumentům vážnost. Je třeba konstatovat, že jsme se ještě nedostali k šestému stupni a že ještě nebyla rozlomena sedmá pečeť. Zbývá jediná náprava: je nutno zase brát Boha vážně. Nechat Ho, aby rozhodoval o životě a smrti všech a každého. Nám přísluší léčit vše, co budeme moci, a zmírňovat bolest, umožňovat vskutku důstojnou smrt, tedy smrt co nejklidnější s co nejmenšími bolestmi, a to aniž bychom znásilňovali přirozenost věcí a s plným respektem a láskou k Bohu a jeho dílům a úradkům. Být si přitom vědomi, že chováme-li se takto, je za smrtí Život s velkým Ž, nekonečná Láska, jež je kořenem a smyslem lidského života na zemi, jinými slovy to, co dodává každému okamžiku naší existence na zemi nádhernou hodnotu věčnosti.
Není pravda, že by katolická církev bránila krutost lékařů, že by chtěla, aby byli krutí. To, co církev brání, je právo na důstojnou smrt. A žehná těm, kteří se tím či oním způsobem snaží zmírnit bolest, zejména u nemocných v terminální fázi nemoci. Ba co víc, zmírňující péče - říká -představuje mimořádně významný druh nezištné lásky k bližnímu. Proto musí být podporována (CEC č. 2.279).

Klíč: jakou hodnotu má vteřina

Křesťanská víra učí, že každý okamžik pozemského života ovlivní věčný osud člověka. Osud není nahodilý, nýbrž velmi spravedlivý. V Zorrillově Donu Juanovi jsou verše, které ujišťují, že myšlenka vložená do úst velkého a slavného bezostyšníka by mohla pohoršit, ale je to myšlenka hluboce teologická. Člověk může být naprostý cynik, všeobecný a nesmiřitelný ničitel, a v jediné chvíli pokání může navždy spasit svou duši. Při jiné příležitosti vysvětlíme, proč je nanejvýš riskantní odkládat konverzi až na poslední chvíli, v tuto chvíli však můžeme zdůraznit, že je-li tomu tak, jak jsme popsali, má každá vteřina lidského života netušenou hodnotu věčnosti. Je-li jediný okamžik schopen takto změnit směr, pokud jde o věčnost, co potom dva okamžiky nebo deset nebo deset tisíc...? Naše měřítka jsou neadekvátní, má-li se stanovit hodnota okamžiku, vteřiny nebo věčnosti. U Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den (2 Petr 3,8). Jinými slovy, okamžik, který nám připadá prchavý a neuchopitelný, je pro Boha otevřenou knihou, stejně jasnou a zřejmou jako věčnost. A co se nám zdá věčné (například dva tisíce let), je ve světle věčnosti jako včerejšek, který už uplynul.  

Věčné štěstí může existovat v nekonečném množství stupňů. Je Bohem člověku nabízeno tak, aby ho získal správným nakládáním se svou svobodou v čase, který mu On poskytne. A v tomto čase ho s Boží milostí dosáhne v množství, které bude odpovídat jeho úsilí, jeho zájmu, velikosti jeho lásky k Bohu a k bližnímu. Je to tedy čas usilovné práce, snahy zasloužit si a zvětšit lásku k Bohu, protože Pán dá každému podle jeho skutků (srov. Zj 2,2 3; 20,12 -13).
Vteřina je mnoho času. Je-li vteřinou bolesti, může člověku připadat jako věčnost. Tím spíš den, týden, rok. Ale i tisíc let - přijde-li den, kdy skončí - je jen krátkým časem, téměř ničím. Naopak život věčný potrvá navždy. Bylo by třeba to dlouze a pomalu promyslet. Četli jsme ve sv. Pavlovi, že nynější lehké břemeno utrpení nám Bůh nahradí nad každou míru věčnou tíhou slávy (2 Kor 4,17). Tehdy uvidíme, že Bůh není nespravedlivý - nespravedliví jsme my, když o Něm pochybujeme - nýbrž nekonečně velkomyslný. A pochopíme, že všechna utrpení, jež byla nevyhnutelná, stála za to. Takto můžeme pochopit svaté, když nám říkají, že bolest je požehnání: Blahoslavená budiž bolest. - Milovaná budiž bolest - Posvěcená budiž bolest... Oslavená budiž bolest! (Cesta č. 208). To je ten nejvážnější důvod pro to, abychom komukoli, kdo o to požádá, jednoznačně odmítli pomoc při sebevraždě, již teď nazývají, zneužívajíce jazyka, eutanázie. To by byl přímý protiklad důstojné smrti.

Pojem důstojnost

Důstojnost je pojem, kterým se šermuje ve snaze legalizovat eutanázii. Jinými slovy se důstojností nazývá to, co všechny slovníky označují jako zbabělost: útěk před povinností, útěk před osobní a nepřenosnou zodpovědností. Má se za to, že je „humanitární pomocí" pomáhat při něčem takovém. Vždyť ve skutečnosti dokonce i těch pár, co to požadují, by to nepožadovalo - opravdu to nepožadují - kdyby jim byla poskytnuta paliativní péče, již je dnešní civilizovaný svět schopen poskytnout. To vědí a říkají všichni lékaři, kteří se věnují paliativní medicíně. Svědectví o tom existuje mnoho a jsou jednoznačná.

Jisté je, že to, co si zoufalý člověk v hloubi duše opravdu přeje, není smrt, ačkoli to jeho slova na základě oklamání (většinou) nebo sebeklamu říkají. To, co by si umírající přál, je právě toto: čelit poslednímu okamžiku s opravdovou lidskou důstojností. Každý lidský tvor by si přál mít sílu nesnažit se o nemožný útěk, sílu vytrvat s nezlomeným duchem ve chvíli nejzazší nouze.

Společnost, která legalizuje sebevražednou eutanazii, neposkytuje důstojnou smrt, nýbrž nespočetné znásobení patetické zbabělosti tváří v tvář smrti, ospravedlnění věčného strachu - jenž je v podobné společnosti nevyhnutelný - že bude člověk poslán na smrt z výlučně utilitárních důvodů. Společnost, která legalizuje sebevražednou eutanázii, je společností, která vyhlašuje, že je neschopná nabídnout opravdovou solidaritu, cit, lásku nemocným v poslední fázi nemoci. Je jasné, že aby to mohla společnost poskytnout, musela by si člověka velmi cenit: ve světě musí být přiznána výlučnost - neboť to znamená důstojnost - lidské bytosti nad všemi kosmickými silami.

Křesťan není necitelný k fyzické, psychické nebo mravní bolesti. Ale jestliže nás jistota smrti rozesmutňuje (říká se v prefaci mše za zemřelé), rozradostňuje nás jistota budoucí nesmrtelnosti. Myšlenka na jistou smrt má vždy hořkosladkou chuť. Intenzita sladké chuti závisí na intenzitě přání spatřit Boha a vlastnit definitivně jeho Pravdu, jeho Dobrotu, jeho Krásu, jeho Moudrost, jeho nesmírnou Lásku. Člověk si může přát smrt, aby spatřil co nejdříve tvář Boží. A může si ji přát také proto, aby skoncoval s utrpením tohoto světa. Ani jeden z těchto motivů není odsouzeníhodný. Odsouzeníhodné je, a to velmi, rozhodne-li se někdo skončit svůj pozemský život sebevraždou, neboť to znamená osobovat si Boží vládu nad životem a smrtí, jež přísluší jen Tvůrci života.