Pokroky v genové terapii vzbuzují velké naděje, pokud jde o léčení dnes neléčitelných nemocí. Ale uspokojení z těchto výsledků je srovnatelné se znepokojením, které vyvolává mezi veřejností a nemálo vědci riziko, že nové poznatky povedou k pokusům manipulovat s lidským genetickým kódem. Leon R. Kass, lékař a biochemik, profesor chicagské univerzity, v tomto článku hledá odpovědi na některé etické otázky, které se objevují v souvislosti s využíváním genetické technologie v praxi.

Genetická technologie, praxe, jíž dá vzniknout, a především vědecké názory na lidský život, na kterých je založena, nejsou, jak by si mnozí přáli, mravně a lidsky neutrální. Nezávisle na tom, jak se budou uskutečňovat a šířit, jsou nositeli vlastního mravního významu a nutně povedou ke změně našeho jednání, ke změně institucí, norem, přesvědčení i naší představy o nás samých. Myslím, že právě tyto apely ze strany naší důstojnosti jsou v pozadí znepokojení, které v nás probouzí genetická věda a technologie. Krátce se zde budu věnovat čtyřem aspektům této důležité otázky.

Hra  na Boha

Vědci a nevěřící tuto námitku odmítají až příliš lehce. Znepokojení je však odůvodněné, ať už s Bohem, nebo bez Něho. Tím chci říci následující: člověk, nebo spíše určití lidé, se stávají tvůrci života, živých lidských bytostí (oplodnění in vitro, klonování). Nejen, že vytvářejí život, nýbrž též rozhodují, kdo si zaslouží žít a kdo zemřít (genetická selekce a potrat), a to nikoli podle mravních kritérií, nýbrž podle kritérií somatických a genetických. Vzbuzují navíc očekávání, že nás zbaví našich hříchů a genetických vad (terapie a genové inženýrství). Podstatná přitom není ani tak nadutost a pýcha, jež se skrývá v člověku, který si hraje na Boha; dokonce i v tom nejlepším případě je člověk schopen si na Boha pouze hrát. Nechme stranou implicitní poznámku, že nikdo nepropůjčil člověku pravomoc tvořit a selektovat, i implicitní repliku, že teologie ospravedlňuje jednání člověka jako spolustvořitele, aby mohl bojovat proti nemocem a utrpení ve světě. Pomysleme jen na to, že jsou-li vědci považováni za stvořitele, soudce a spasitele, my ostatní budeme před nimi v pozici prosících nečistých stvoření. To je dosti znepokojivé. Když na naší univerzitě nedávno jeden lékař konal vizitu v doprovodu studentů medicíny, zastavil se u postele desetiletého chlapce, který je inteligentní a normální, pouze má rozštěp páteře. „Kdyby byl býval počat v dnešní době," řekl lékař jen tak mimochodem k těm, kteří ho obklopovali, „byli by ho potratili." Rozhodování na základě genetických kritérií, kdo bude žít a kdo zemře, je již obdobou božské moci v rukou genetické medicíny. A tato moc jen poroste.

Manufaktura a selekce

Je ale možné namítnout, že genetická technologie též nabízí naději, že vyléčí ty nemoci, které způsobují v životě utrpení. Výborně. Ale jestli opravdu budou smět genetičtí technologové uplatňovat svou spasitelnou moc, budou muset znásobit své manipulace a zásahy daleko za hranici pouhé selekce. Jistě, v některých případech mohou genetické zkoušky a kontroly rizika v rámci prevence některých chorob opravdu vést k omezení potřeby složitých léčebných zásahů. Ale v mnoha jiných případech povede větší genetická selekce nutně k mnohem větší manipulaci. A aby výsledkem byly zdravé a geneticky dobře vybavené děti ze zkumavky - tedy aby se rodily pouze děti s perspektivou genetického zlepšení - bude potřeba nové, vědecké porodnictví, jež způsobí, že se lidské rozmnožování do značné míry bude podobat procesům v manufaktuře. Tento proces již začal oplodňováním in vitro. Další obří kroky vpřed budou brzy učiněny možností selektovat embrya in vitro ještě před jejich implantací díky klonování a v delším časovém horizontu díky přesnému genetickému inženýrství. Cesta, kterou se vývoj ubírá, vede přímo do světa dětí z designérských ateliérů. Děje se tak ne vinou nějakých diktátorských rozhodnutí, nýbrž díky rozvoji benevolentního humanitarismu, podporovaného ambivalentním občanstvem. Občany však zároveň děsí vyhlídka, že se stane poslední „věcí" vytvořenou člověkem. Neklamme se: cenou, kterou zaplatíme za vytváření optimálních, nebo dokonce jen geneticky zdravých dětí, bude to, že se plození přenese z domovů do laboratoří. Lepší kontrolu produktu lze totiž dosáhnout pouze rostoucím odosobněním celého procesu a jeho následnou přeměnou v manufakturu. Celý proces bude hluboce nehumánní, i kdyby se děti těšily sebelepší genetickou výbavou či zdravím. A nezapomínejme na mocné ekonomické zájmy, které do všeho bezpochyby zasáhnou - s nimi je manipulace s rodícím se lidským životem nezadržitelná.

Bez kritéria normálnosti

Biblická kniha Genesis nám říká, že se Bůh při tvoření podíval na svá stvoření a viděl, že jsou dobrá celistvá, úplná, harmonická jako celek, ve shodě s představou, která vedla k jejich stvoření. Jakými kritérii se budou řídit genetičtí inženýři?

V tuto chvíli může někdo odpovědět, že kritériem bude zdraví. Ale ještě dříve, než začnou vykonavatelé genetické selekce slavit, kritérium zdraví už je vyvráceno. Jsi zdravý, když - ačkoli ještě nevykazuješ žádné příznaky - jsi nositelem genů, které vyvolají Huntingtonovu nemoc nebo které tě předurčují k cukrovce, rakovině prsu nebo koronárním nemocem? Co se stane, jestliže máš řekněme, 40 % genetických ukazatelů, o nichž se předpokládá, že jsou spojeny s výskytem Alzheimerovy choroby? A co bude znamenat ono „zdravý'" nebo „normální", jestliže zjistíme, že máš genetickou náchylnost k alkoholismu, návyku na drogy, pederastii nebo násilí? Představa zdravého života se postupně stává jak imperativní, tak vágní: přenesení toho, co bylo do této chvíle duševní nebo mravní otázkou, do oblasti medicíny, vede paradoxně ke ztrátě jakéhokoli jasného kritéria pro posuzování zdraví. Až vstoupí na scénu genetické vylepšování, kritéria zdraví, integrity nebo dobrého fyzického stavu budou potřebnější než kdykoli dřív, ale právě tehdy zmizí jakákoli snaha o normálnost. Myšlenka vylepšování nutné implikuje kategorie „dobré", „lepší" a možná dokonce i „nejlepší", „optimální". Avšak pokud již nebudeme moci vidět svou zpočátku nezměněnou lidskou přirozenost, která by byla kritériem nebo normou pro „dobré" nebo „lepší", jak budeme vědět, v čem spočívá zlepšení? Zevšeobecnění toho, co se nám líbí na nás samých, nebude k ničemu. Mít paměť je dobré, ale je možné vzhledem k tomu říci, jaké množství paměti by bylo lepší? Je-li uální touha dobrá, o kolik větší by byla lepší? Život je dobrý, ale kam až by bylo pro nás dobré ho prodlužovat? Jenom povrchní myslitelé mohou na tyto otázky odpovědět snadno.  

Mesiášský cíl

Nejskromnější uskutečňovatelé genetické selekce, stejně jako nejskromnější genetičtí terapeuti a technologové, si nekladou ambiciózní cíle. Jsou posedlí zdravím, ne eugenikové. Nekráčejí za nějakým vzdáleným zlepšením, nýbrž za odstraňováním zla: nemoci, bolesti, utrpení, možnosti smrtí. Ale nemylme se. Za tímto přáním odstranit zlo se skrývá takřka mesiášský cíl existovat bez bolesti, bez utrpení a nakonec být nesmrtelný. Pouze takový cíl ospravedlňuje skutečnost, že bude odstraněn jakýkoli odpor proti neúprosnému postupu lékařské vědy. Jenom takový cíl dává zničující mravní sílu principu „musíš léčit nemoc a zmírňovat utrpení".
„Říkáte, že klonovat lidské bytosti je neetické a odlidšťující? Nedělejte si starosti: pomůže nám to léčit neplodnost, zabraňovat genetickým nemocem a získávat dokonalý materiál pro transplantace." Tohoto rázu je zpráva z června 1997 o zasedání Národní biotické komise o klonování lidských bytostí. Třebaže doporučila dočasný zákaz tohoto postupu, jedinou morální námitkou, na které se komise shodla, bylo, že klonování „není ještě natolik bezpečné, aby mohlo být praktikováno na lidských bytostech", a že tato technika ještě musí být zdokonalena. Tedy dokonce ani tato elitní etická organizace nebyla schopna najít jakýkoli další morální argument pro odmítnutí potenciálního zdravotnického přínosu klonování. Stejný argument nevyhnutelně ospravedlní také produkci a kultivaci lidských embryí pro experimenty, revizi definice smrti, aby byla usnadněna transplantace orgánů, kultivaci částí lidského těla v peritoneálních dutinách zvířat, používání těl právě zesnulých jako továren na biologicky užitečné látky nebo přeprogramování lidského těla a mysli prostřednictvím genetického nebo neurobiologického inženýrství. Kdo může něco namítat, jestliže nám tyto praktiky pomohou žít déle a s menším utrpením? Tedy i ti neumírněnější biogenetičtí inženýři, ať už si toho jsou vědomi nebo ne, jsou zapojeni do obchodu s nesmrtelností a oddáni takřka náboženské víře, pro kterou je každá inovace z definice pokrokem, bez ohledu na to, co je k jejímu dosažení třeba obětovat.
 
Tragédie úspěchu

Co nadšenci nevidí je, že jejich utopický plán neodstraní utrpení, nýbrž ho pouze přesune na jiné místo. Již teď pozorujeme jistou nespokojenost veřejnosti, jež je paradoxně výsledkem toho, že její očekávání v oblasti zdravotnické péče roste: ačkoli se jejich skutečný zdravotní stav zlepšil, spokojenost lidí se současnou úrovní zdravotnické péče se nezměnila, nebo dokonce poklesla. To ale není nejvyšší cena za úspěch medicíny. Jak ukázal Aldous Huxley ve své prorocké knize Šťastný svět, porážka nemoci, bolesti, úzkosti, utrpení a zármutku nutně vede k homogenizaci, průměrnosti, degradaci potěšení a smrti veškeré lásky a veškeré touhy v srdci. Stejně jako Midas bude i člověk - produkt bioinženýrství - potrestán tím, že bude mít právě to, co si přál, a zjistí - bolestně a příliš pozdě - že to, po čem toužil, není přesně to, co chtěl. Anebo, ještě hůř než Midas, může být tak odlidštěn, že ani nepozná, že ve snaze být dokonalý již není ani skutečně lidský. Čím méně se odvážíme čelit všemu, co pro člověka znamená biogenetická technologie, tím více jsme odsouzení být jejími podřízenými, ne-li otroky. Ačkoli je důležité stanovit morální hranici a vymyslet jistou regulaci aby se zmenšila škoda způsobená tím či oním vedlejším proudem, mnohem důležitější je pochopit skutečný charakter a význam samotného hlavního toku. Nejde zde o to, zda je ta nebo ona hypotéza správná: tohle vše je velmi nejisté. Já samozřejmě nemám prostředky, jak zjistit, jestli se mé nejčernější obavy stanou skutečností, ale samozřejmě ani vy si nemůžete být jisti, že se neuskuteční, jde spíše o to, zda je přijatelné, nebo dokonce rozumné, aplikovat na genetickou technologii starou a hlubokou myšlenku tragédie. V tragédii je neúspěch hrdiny součástí jeho úspěchu, jeho porážky součástí jeho vítězství, jeho bída jeho slávy. Chci tím říci, že technokratický pohled na svět a lidský život hluboce zakořeněný v lidské duši a poháněný utopickými sliby moderního myšlení a jeho vědeckých křižáků může být velmi dobře nevyhnutelný, hrdinský a prokletý. Řekneme-li, že technologie, ponechaná sama sobě napospas jako způsob života, je prokletá, neznamená to, že moderní život - náš život - musí nutné být tragický. Vše záleží na tom, zda se technokratický styl prosadí bez omezení, nebo zda se ho podaří zvládnout pomocí intelektuální, duchovní, mravní a politické kultury. Bohužel musím konstatovat, že až do této chvíle nejsou události v tomto ohledu nijak povzbudivé. Intelektuální, duchovní a morální prostředky naší společnosti, civilizační dědictví obtížné získané a dlouho ochraňované - to vše je na ústupu. Příčinou není jen zpochybňování na základě objevů moderní vědy. Technologie s sebou nesou náročná etická dilemata, ale vědecké předpoklady zpochybňuji samotné základy naší etiky.

Když je duše redukována na chemii

Tento útok jde dál, než onen známý případ evoluce kontra bible. Existuje vůbec nějaká vyšší myšlenka o lidském životě a dobru, která obstojí tváří v tvář víře hlásané nejzvučnějšími a nejproročtějšími hlasy současných biologů - tvrzení, že člověk je jen souborem molekul, etapou ve vývoji, nepředvídatelnou částicí inteligence ve vesmíru postrádajícím smysl, jež se zásadním způsobem neodlišuje od ostatních živých, nebo dokonce neživých bytostí? Jaké možnosti mají naše nádherné ideje svobody a rovnosti proti učení biologického determinismu, redukcionalistickému pojmu „gen egoismu (nebo „genům altruismu", což je v teto souvislosti jedno), myšlence, že DNA je podstatou života, a víře, že jedinou starostí živých tvorů je přežití a reprodukce? Roku 1997 publikovali významné osobnosti Mezinárodní humanistické akademie - včetně biologů Francise Cricka, Richarda Dawkinse, E. 0. Wilsona a humanistů Isaiah Berlina, W. V. Quina a Kurta Vonneguta - deklaraci, v níž hájí výzkum klonování u vyšších savců a lidských bytostí. Jejich argumenty byly objevné:

Jaké mravní problémy by přineslo klonování lidí? Některá náboženství učí, že lidské bytosti se zásadně liší od ostatních savců, že je Bůh vybavil nesmrtelnou duší a dodal jim hodnoty, které nelze srovnávat s hodnotami jiných živých bytostí. Lidská přirozenost je považována za jedinečnou a posvátnou. Vědecký pokrok, který přináší hmatatelné riziko změny této „přirozenosti", je s hněvem potírán (...) Avšak kam až véda dohlédne, (...) zdá se, že lidské schopnosti se liší jen stupněm, nikoli podstatou od těch, které mají vyšší zvířata. Zdá se, že bohatý rejstřík myšlenek, citů, tužeb a nadějí lidstva vychází z elektrochemických procesů v mozku, nikoli z nehmotné duše, jež by působila způsobem nepřístupným jakémukoli měřícímu přístroji. (...) Myšlenky o lidské přirozenosti, zakořeněné v kmenové minulosti lidstva, by neměly být našimi základními kritérii při přijímání mravních rozhodnutí týkajících se klonování. (...) Potenciální prospěch z klonování může být tak nesmírný, že by bylo tragédií, kdyby zastaralé teologické předsudky měly vést k zpátečnickému odmítnutí klonování.

Aby ospravedlnili současné bádání, byli tito intelektuálové připraveni zbavit se nejenom tradičních náboženských názorů, nýbrž jakýchkoli perspektiv, které připisují lidským bytostem, včetně jich samých, odlišnost a zvláštní důstojnost.

Neuvědomili si, že vědecké pojetí člověka, jež velebí, nejenom zraňuje naši marnivost: ono navíc podkopává představu, kterou o sobě máme jako svobodné, inteligentní a zodpovědné bytosti hodné úcty, protože pouze my máme mezi všemi zvířaty mysl a srdce, které hledají něco víc než jen pokračováni našich genů. Podrývá též víru, jež je základem našich zvyků, institucí a obyčejů, včetně samotné vědy.

Řídíme-lí se radikálně redukcionistickou představou „bohatého rejstříku" lidských myšlenek, proč by měl někdo brát za pravdivé výsledky „elektrochemických procesů mozku" těchto mužů, a ne výsledky těch svých? Když je duše redukována na chemické produkty, pravda a omyl je totéž, stejně jako se svoboda a důstojnost mění v prázdné pojmy.

Být si vědomi nebezpečí

Tento redukcionismus, materialismus a determinismus nejsou ničím novým: je to učení, jež potíral kdysi dávno už Sokrates. Novinkou je, že se zdá, jako by vědecký pokrok tato učení potvrzoval. Zde je proto nejnebezpečnější výsledek technologického pokroku - více odlidšťující než jakákoli současná či budoucí technická manipulace: možná definitivní rozklad pojetí člověka jako vznešené, důstojné, hodnotné nebo božské bytosti a jeho nahrazení viděním člověka jako jedné z mnoha bytostí v přírodě, jako pouhé suroviny, s níž je možné manipulovat a již je možné homogenizovat.

Z toho vyplývá naše zvláštní morální krize: hlásíme se čím dál víc k takovému chápání lidského života, které nám dává obrovskou sílu a zároveň nám odpírá jakoukoli možnost existence nearbitrárních kritérií pro využívání této síly. Ačkoli jsme dobře vybaveni, nevíme, kdo jsme a kam kráčíme. Vítězíme nad nejistotami přírody jenom proto, abychom se tragicky podrobili ještě větší nejistotě své rozmarné vůle a svých proměnlivých názorů. To, že nepřiznáme obtížnost své situace, je již samo o sobě daní, kterou platíme za svou naivní víru ve vědecký pokrok. Znamená to tedy, že jsem pro nevědomost, utrpení a smrt? Pro zabití slepice genetické technologie dřív, než snese svá zlatá vejce? Samozřejmě že ne. Ale čím méně se odvážíme čelit všemu, co pro člověka znamená biogenetická technologie, tím více jsme odsouzení být jejími podřízenými, ne-li otroky. Ačkoli je důležité stanovit morální hranici a vymyslet jistou regulaci, aby se zmenšila škoda způsobená tím či oním vedlejším proudem, mnohem důležitější je pochopit skutečný charakter a význam samotného hlavního toku. Je velmi nepravděpodobné, že to naše euforické novátorské biology a jejich technologické přívržence přesvědčí. Ale není příliš pozdě na to, abychom si my ostatní uvědomili nebezpečí ohrožující nejen naši bezpečnost, nýbrž samotné lidství. Budeme-li si toho vědomi, budeme lépe připraveni bránit stále více zpochybňované základy naší lidské důstojnosti a přitom zároveň využívat ku prospěchu značný potenciál, který s sebou genetická technologie nevyhnutelně nese.

Leon R. Kass